A tak i letos zavítal mezi nás Mikuláš v doprovodu čerta a anděla.

A znovu se potvrdilo, že u našich dětí jednoznačně převažují dobré vlastnosti a skutky nad drobnými prohřešky, protože nadílka byla opravdu bohatá.

Společně strávené sobotní odpoledne ale doplnilo i zábavné soutěžení (výroba veselých sněhuláků), kreativní vánoční dílnička či degustace vynikajících specialit ze zlatých ručiček našich krajanek.

Přítomné přišel pozdravit i Honorární konzul pan Giorgio Aletti s manželkou Valerií.

Pořádání Mikulášské besídky má v Miláně dlouholetou tradici - právě tato tradice byla jedním z impulzů založení našeho krajanského spolku.

Jsme proto velice rádi, že se s vámi můžeme podělit o osobní svědectví jedné z našich krajanek, paní Růženy Růžičkové Sanicolla, které se týká právě české mikulášské tradice.

Naše české tradice v Miláně

     Když jsem se v roce 1964 zapsala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu oboru francouzština-italština, netušila jsem, do jaké míry ovlivní toto rozhodnutí můj život. Italská kultura mě zcela získala a při studijním pobytu v Itálii jsem poznala pak i svého budoucího manžela, za kterého jsem se hned po promoci provdala.

   Po příchodu do Itálie jsem se snažila získaných jazykových znalostí využít, ale nebylo to snadné. Nejvíce jsem své pedagogické schopnosti uplatňovala na svých dětech, které jsem učila česky nejen mluvit, ale i číst a psát a mnohé z toho, co jsem se naučila na fakultě bylo i užitečné. Tak např. upozornění, že budeme-li chtít naučit své děti cizímu jazyku, bude lépe, když si k tomu přizveme další děti, aby se vyučovalo lpravidelně.  Tato myšlenka byla u zrodu milánské jednotřídky, kde jsme řadu let vyučovaly češtinu děti různé nejen věkem, ale i znalostmi. Jan Amos Komenský by z nás měl radost. Učily jsme hrou a ačkoliv se děti naučily jen zlomek toho, co vyžadují osnovy ministerstva školství, chodily na naše setkání k nám domů rády. Se stejným nadšením se ke mně přidaly i další maminky a mezi námi se zrodil nápad začít uspořádávat  Mikulášské besídky. Na každé z nich naše děti přednášely Mikulášovi básničky nebo mu zpívaly písničky a jeden rok dokonce recitovaly Hrubínovy pohádky, které s nimi nacvičila paní Marie Machová. Stalo se i to, že děti přednášely básně své matky – to je případ paní Jitky Badoučkové – nebo připravily dárek pro maminku a předaly ho Mikulášovi. Vytvářelo se tak v dětech české povědomí, a když jsme zpívaly české národní písně, tak některé děti (např. Anuška Radice a další) znaly více slok než my. Její maminka Lída ušila oblečení pro Mikuláše, které se používá dodnes.

   Mnoho let jsme organizovaly československou Mikulášskou besídku, když jsem se asi v roce 1985 seznámila s paní Elenou Cengelovou-Carina, která se pak stala duší Mikulášských besídek slovenských krajanů a dodnes jejich spolek vede.

   Nepodaří se mi vyjmenovat všechny pomocníky – byli mezi nimi i muži včetně našich manželů – ale chtěla bych tímto poděkovat všem, kdo se podíleli na úspěchu našich akcí. Zvláštní dík platí paní Lídě Wolfové, která nám řadu let „hrála“ Mikuláše a paní Heleně Haškové, která připravovala pokaždé hry pro děti a postarala se i loutkové divadélko, které dětem zahrála s dcerou Veronikou.

   Rok 1989 byl mezníkem i v Miláně, protože se změnil postoj ´Obchodního oddělení´ - později generálního konzulátu - k nám zahraničním Čechům. Generální konzul dr. Jan Prokopec nám pomohl založit Spolek krajanů a přátel ČR a dopomohl nám k vydávání časopisu Česká linka. Společně s manželkou Mílou Rybářovou k nám zaujali zcela nový přístup. Byli velmi srdeční a chápali nás. V krátké době se uskutečnil i sen: uspořádat společně se zaměstnanci konzulátu Mikulášskou besídku v místnostech konzulátu. Na jaře se pak konaly i jarní oslavy a sportovní dny.

   Historii krajanského spolku v Miláně pak psali další a další a nás velmi těší, že se tradice našich setkání udržela až dodnes. Naší snahou bylo šířit dobré jméno českého národa v Itálii hlavně proto, že o nás Italové často mnoho nevědí a také proto, že jsme hrdi na to, že se můžeme hlásit k českému národu a chceme přispět k tomu, aby měl opravdu důstojné místo nejen v Evropě, ale i na celém světě.

Milán, 6. prosince 2017

Růžena Růžičková-Sanicola